Blíží se konec roku 2011, sezóna skončila. Jako každý rok i teď přichází čas bilancování. Jaká byla letošní sezóna? Změnil se náš tým a konečně se usadil? Změnilo se české EWH a začalo se někam hýbat? Pamatuji se, že loni touto dobou jsem napsala až zoufalý článek na toto téma, co bude s florbalem. Tehdy mě trápil nedostatek hráčů a absolutní mrtvolnost federace. Bála jsem se o „svůj“ sport, kterému jsem propadla. Uplynul rok. A musím říct, že se toho změnilo dost. Loni to vypadalo beznadějně, jako že se nikdy nic nezmění a náš sport zanikne. Dnes? Federace se za rok zvedla, začala vyvíjet činnost a hlavně vstřícně komunikovat, takže nás i baví, že se můžeme zapojit a pomoci. Hráčů sice stále není o moc víc, ale co mě těší nejvíc, je náš klub.

Tak tedy… loni v létě se v našem klubu konal už druhý převrat za krátkou dobu a odešla půlka hráčů (opět), asistentky, rozhodčí a dočasná trenérka. Vypadalo to dost bledě, ale s Ivou jsme se rozhodly, že to nevzdáme. Neměly jsme ostatně moc na výběr, byl zaplacený turnaj v Mnichově a také tenhle sport milujeme a chceme se mu věnovat. I přes stres a učení na zářijové státnice, jsme samy zvládly soustřední i turnaj. V září náš tým posílil Standa, spolužák Pavla a Denise, a ligu jsme dohráli ještě s pomocí Tomáše, který ale na konci roku také odešel. Takže nás bylo pět. Já se natrvalo usídlila v bráně, Iva - jediné téčko a tři hokejky – Denis, Pája a nováček Standa. V prosinci se k nám přidala Jitka a začali jsme se připravovat na příští sezónu. Chtěli jsme všem ukázat, že na to máme, že náš klub prostě nekončí. Přesto ale přetrvávala hořkost z toho, jak pořád někdo bere náš klub jako přestupní stanici. Bylo to další budování týmu od úplného začátku s úplnými nováčky. A to je frustrující, pokud se to opakuje každý rok. Ale měli jsme trenérku Andy a Kubu, a mladé hráče, pro které nás bavilo klub budovat.

V únoru začala liga. První kolo bylo v Praze. Nastoupili jsme my, Cavaliers Praha, nový tým Transformers Praha (utvořený z podstatné části z lidí, kteří od nás odešli) a Rejnoci Zlín. Tigers Janské Lázně dali na poslední chvíli vědět, že se letos ligy nezúčastní. Jak tehdy vypadal náš tým? Já jsem byla podruhé v zápase v bráně, Denis měl stále svůj pomalý vozík, Jitka hrála dva měsíce a vozík měla ještě pomalejší než Denis. Pája hrál na speciálu, který mu vůbec neseděl, a Standa měl půjčený starý vozík od Ivy. Byli jsme rozhození, nesehraní a nervózní, jaké to bude, když se z našich spoluhráčů stali další soupeři. A atmosféra opravdu nebyla zrovna příjemná. Moc se nám nedařilo. První kolo jsme prohráli, skončili jsme poslední, ale ne zoufalí, a to i přesto, že jsme se stali terčem posměšků ze strany soupeřů. Už tehdy nám trenéři řekli, že vidí dobrý základ. A už tehdy se začala rýsovat možnost, že utvoříme pevný tým. Ale čekalo nás hodně tvrdé práce. Kvůli výpadku Tigers se druhé kolo hrálo až v červenci ve Zlíně a to bylo opravdu hodně daleko.

Oněch šest měsíců jsme ale využili beze zbytku. Hned v březnu jsme pořádali mezinárodní turnaj Prague Cup, na který přijelo 5 zahraničních týmů. Hrálo se v nové krásné hale, závěrečná večeře byla luxusní v posledním patře nejvyšší budovy na Pankráci, ubytování pohodlné a hráči nadšení. Povedlo se nám uspořádat jeden z nejhezčích turnajů, na jakém jsem kdy byla, a více než o výsledky nám šlo o zkušenosti a zanechání dobrého dojmu. A nebudu zastírat, že šlo i o to ukázat, že to zvládneme i my samy, dvě holky na vozíku. A zvládly jsme to dobře. To, že jsme skončili poslední, nám vůbec nevadilo, věděli jsme, jak na tom náš mladý tým je, a že je to otázka času. Trénovali jsme pravidelně každý týden a účast byla téměř vždy stoprocentní. Také jsme začaly intenzivně shánět dobrovolníky na tréninky, abychom pořád nezatěžovali trenérčinu rodinu.

Čas rychle letěl a bylo tu léto, které jsme si letos naplánovali opravdu florbalové. Jako první na nás čekal turnaj Euro-Cup v německém Güstrow, pak konečně II. kolo ligy, následoval Champions Cup ve Weinheimu, turnaj Feel the Power v Praze a týdenní sportovní soustředění opět v Nové Roli u Karlových Varů. To znamenalo plno času stráveného s týmem, který bylo třeba upevnit. Do Güstrow je cesta opravdu dlouhá. Pro Jitku a Standu to byl vůbec první výjezd s klubem, natož hned na turnaj do Německa. Pavel a Denis jeli už na druhý turnaj, já už podruhé do Güstrow a Ivka? Na její kariéru už se raděj ani nedívám, protože je mi pak líto, že po miliónté začíná s novým týmem. Německo znamenalo hlavně obrovskou zkušenost. Nehráli jsme nejhůř, nebyli jsme poslední. Ale hlavně to všem ukázalo, jak EWH taky může vypadat a že české EWH je jen odvar.

V té době se také naskytla možnost pořídit si finské speciální vozíky na florbal. Vašek z klubu Cavaliers už si ho přivezl a nabídl zprostředkování dalších. Byla to šance na získání něčeho, na čem se dá obstojně hrát, protože naše vybavení bylo žalostné. Vozík potřebovali, kromě mě a Ivy, vlastně všichni. A tak jsme začali řešit, kde na to vezmeme. Totiž takhle nabitá sezóna nebyla zadarmo, vypadli nám nějací velcí dárci a shánění peněz byl každodenní boj. Ale víme, že aby se tým vyvíjel, musí něco dělat a pravidelný trénink je opravdu jen základ. Nakonec jsme se dohodli s hráči. Máme štěstí na nadšené hráče, kteří sportu ledacos obětují, a tak si vozíky zaplatili sami z peněz, které si sehnali. Klub pomohl jen Standovi s půlkou sumy. Finské vozíky jsou sice levné, ale také doma dělané, a brzy jsme poznali, že ne úplně pořádně dělané, takže do nutných úprav a oprav už se musely investovat další nemalé prostředky.

Krátce po zkoušce vozíků se jelo do Zlína na druhé kolo ligy. Rozhodli jsme se, že na novém vozíku je schopný hrát Standa a Jitka, která by hrála na všem lépe než na její přepomalé Meyře. Věděli jsme, že jsme víc sehraní, ale nečekali jsme nic velkého. Cíl byl nebýt tentokrát poslední. A pak se to stalo. V prvním zápase jsme nastoupili proti Transformers, kteří byli na prvním kole druzí. A porazili jsme je 4:1. Soupeři zpozorněli, a to také proto, že je oblétlo video ze zkoušky speciálů. Měli jsme neuvěřitelnou radost a pocit zadostiučinění. Cíl byl vlastně splněn. Pak přišel zápas s dosud favorizovanými Cavaliers. A Standa dal první gól. Soupeř se musel stále dotahovat a stalo se něco naprosto šokujícího, protože na naše poslední zvýšení na 4:3 už zareagovat nedokázali. Nastala naprostá euforie a vlastně jsme ani nechápali, co se děje. Cavaliers jen tak někdo neporazil, natož my. Poslední zápas už se nesl na vlně radosti. Nad Rejnoky jsme vyhráli 8:3 a poprvé jsme tak vyhráli ligové kolo. Já jsem se stala z nejhorší brankářky nejlepší brankářkou, a vůbec to byl sen… Samozřejmě jsme se hned dozvěděli, že to byla náhoda, a že to byla vina rozhodčích a bla bla… Přát někomu úspěch je těžké a věřím, že pro Cavaliers to bylo těžké, když jim za půl roku z naprostého outsidera vyrostl rovnocenný soupeř. Ale to se samozřejmě přiznává jen těžko.

Turnaj ve Weinheimu byla další skvělá zkušenost. Nejen že jsme si zahráli s nejlepšími týmy Evropy, v čele s domácími Torpedo Ladenburg, ale také jsme si vyzkoušeli, jaké to je, když nás tak trochu koučuje cizinec. Jako rozhodčího jsme si totiž vypůjčili Slovince Davora, a jelikož jsme s sebou neměli trenéra, ujal se nás i jako kouč. Byl to zajímavý zážitek jak pro hráče, tak pro mě jakožto tlumočníka. Na Champions Cupu jsme zanechali dobrý dojem, stejně jako Champions Cup udělal dobrý dojem na nás. Je to turnaj na opravdu vysoké úrovni.

Možná proto byl turnaj Feel the Power, pořádaný Cavaliers, tak trochu zklamáním. Největší problém byla asi atmosféra zostřená porážkou Cavaliers na lize. Ne zrovna zkušení rozhodčí, časový skluz, vypjatost a neuvěřitelné vedro v hale tomu nepřidali. Skončili jsme poslední, i když jsme Cavaliers opět jednou porazili. A opět v extrémně vypjatém zápase, který skončil hádkou. Zvláštní zážitek.

Soustředění znamenalo pro tým další velký posun, sehrání a upevnění vztahů. Nebyla to žádná dovolená nebo prázdniny s kamarády, jak by si mohl někdo myslet, ale byly to dvoufázové dvouhodinové tréninky každý den. Ale můžu říct, že s přáteli. A myslím, že nemluvím jen za sebe. Kdybychom si v týmu nepadli do noty a nenaučili se spolu vycházet, těžko bychom zvládli tohle léto, a těžko by se náš tým tolik posunul.

V září nás čekalo další kolo ligy. Znamenalo hodně, chtěli jsme potvrdit skvělý výsledek z předchozího kola a dokázat tak, že to nebyla žádná náhoda. A znovu se nám to podařilo. Rejnoci tentokrát nepřijeli, Transformers jsme porazili 11:2 a Cavaliers opět těsně – 7:6. Poprvé jsme začali počítat body v tabulce, zda letos vůbec máme ještě šanci vyhrát. Šanci bychom měli, pokud bychom vyhráli i čtvrté, poslední ligové kolo. Pak bychom se bodově vyrovnali Cavaliers a podle obecně přijímaných pravidel, které posléze potvrdila federace, bychom vyhráli, jelikož bychom měli lepší poměr vzájemných zápasů. Museli jsme tedy vyhrát. To se snadno řekne. Ale motivace to byla obrovská. Přidali jsme si v září ještě druhý, středeční trénink a začali jsme trénovat, co to šlo. Času bylo ještě dost. Pospravovali jsme vozíky a pomocí video rozborů i slabá místa ve hře. A v listopadu, plni naděje a strachu, jsme se vydali na finále do Trutnova. A… naprosto nejvyrovnanější a nejnapjatější zápas s Cavaliers jsme zvrátili v poslední minutě ve svůj prospěch a udrželi jsme konečný výsledek 4:3. Jelikož jsme zvládli i zbylé dva zápasy, stali jsme se poprvé v historii klubu Mistry České republiky. Naprosto neuvěřitelné zakončení naší cesty touto sezónou, která začala úplným ztroskotáním. Toto rozuzlení po prvním kole nemohl nikdo čekat. Nenapadlo to ani nás. A radost stále trvá.

Snad jen, co mě občas mrzí, a to hlavně kvůli našim klukům… Že nám nikdo nefandí. Nikdy nám nikdo nefandil, ale co vyhráváme, je to ještě horší. Ať hrajeme s kýmkoliv, přihlížející, což jsou vlastně jen zbylé týmy a jejich asistenti, fandí vždy našemu soupeři. A teď ve finále pokřiky nebyly až tak úplně sportovní, minimálně nebyly úplně fér. Ale ono je to částečně přirozené, vždyť téměř půlka ligových týmů prošla naším klubem a nerozešli jsme se zrovna v nejlepším, byť už se vztahy celkem normalizovaly. Další věc, co mě mrzí, je odpírání zlepšení našeho týmu jako celku. Často slyším, že u nás hraje jen Standa. Ale to není pravda. Jeden skvělý hráč bez týmu nic nezmůže. Nebudu zastírat, že Standa je náš nejlepší hráč. Je a to hraje jen rok a jen rok řídí elektrický vozík. Má obrovský talent a vybrousili jsme ho my v našem týmu. A právě on vytáhl Pavla a Denise. Oba se neuvěřitelně zlepšili a z Denise se stala dvojka pro Standu, už teď je schopný ho nahradit. Individuálně se zlepšila i Jitka, a pořád má, kam růst, nehraje ještě ani rok. Díky sehranějšímu týmu se může zlepšovat i Iva, protože může trénovat na takové úrovni, která odpovídá jejím kvalitám. A za rok jsem se určitě zlepšila i já, jakožto brankář. Díky celému týmu, jehož simulaci hry je prostě těžké vychytat. Málokdo má takovou trefu a ránu jako Standa, proto, když jsem z tréninku zvyklá na duo Standa-Denis, máloco mě zaskočí. Je tam prostě celý tým a všichni mají kam růst, takže budoucnost vidím dobře.

A konečně, naprosto mě šokoval trenér jednoho týmu, který na schůzce federace přišel s tím, že na prvním kole nás porazili, pak jsme se finančně vzmohli, na druhé kolo přijeli se speciály a vyhráli jsme. Pominu pasáž o finančním vzmožení se, ať už je to cokoliv, protože klub platil jen půlku jednoho vozíku. Spíš mi vadí, že někdo snižuje náš úspěch jen na nové vozíky, a to jsme na II. kole měli jen dva. Ano, vozíky pomohly, ale… v Německu jsme porazili tým, který seděl celý na Turbo Twistrech, tj. speciálech za půl milionu jeden. Není to jen o vozících, zvláště když soupeř jezdí stejně rychle. Ale chápu, že je to lehce se nabízející výmluva. Urazilo mě to, protože za prvé to bylo řečeno zle, ve smyslu, že kvůli tomu snad nebudou hrát ligu, a za druhé, protože to naprosto shodilo práci, kterou odvedli naši hráči, tým, ale i my jako vedení. A že toho bylo hodně. A ještě k těm financím – hlavní sponzor našeho klubu jsem já a Iva. Prostě nás to tak baví, že finance nás nezastaví. Vůbec nebylo vzato v potaz, jaký jsme byli tým na prvním kole, jak krátce jsme hráli a jak krátce jsme hráli spolu. Myslím, že mohu říct, že na druhém kole bychom nebyli poslední, i kdybychom hráli na tom, co jsme měli. Protože na rozdíl od téměř všech ostatních my trénujeme. Mimochodem zápas s týmem právě tohoto trenéra byl nejnepříjemnější, jaký jsem zažila, a nejen já. Nevysvětlitelná averze byla více než patrná, neustále pokřikoval na naše hráče i rozhodčího. Nechápu to a myslím si, že to bylo nesportovní a nebyl to dobrý příklad ani našim ale ani jeho mladým hráčům.

Z čeho mám radost kromě našeho týmu? Z federace. Zhruba někdy po prázdninách se její přístup naprosto obrátil, komunikuje, každé kolo jsou schůzky, kde se dá otevřeně bavit. Snaží se získat finance, komunikuje se zahraničím a dokonce se chystá obnovení Reprezentace. Máme radost.

Jak bych to shrnula? Za rok se nám povedlo neuvěřitelné – z naprostých nováčků a podceňovaných hráčů jsme vybudovali silný tým, který zvládl obrátit výsledkovou tabulku vzhůru nohama. Máme pevný tým jako nikdy, opravdu to nevypadá, že by někdo někam chtěl odejít, rošády a šarády, které se v Českém EWH objevují každoročně, a letos tomu není jinak, se nás netýkají a jsme za to vážně rádi. Konečně máme tým složený z lidí, které florbal baví, chtějí se mu plně věnovat a zajímá je hlavně hra, ne nějaké věci a intriky kolem. Naši hráči zároveň oceňují práci, kterou máme hlavně Iva a já se sháněním peněz a zařizováním akcí. A nás baví, že je to baví a dávají nám pozitivní zpětnou vazbu, ne jen nevěcnou kritiku, baví je chodit na tréninky a chodí pravidelně. Nás to pak taky baví. Právě tohle je základ sehrání týmu. A velký podíl na našem úspěchu mají samozřejmě trenéři, Andrea ale na posledních kolech hlavně Kuba. Byla to dlouhá a náročná jízda a zdaleka nekončí, protože nás čeká další sezóna. Poprvé ve stejném složení.

A tady, již tradičně, přichází místo na poděkování. Takže, především děkuji našemu týmu, protože stále se měnící tým a napětí bylo vyčerpávající. Dále pak děkujeme naší trenérské dvojici za všechno, a že toho bylo hodně. Vy a vaše rodina, Kubík a Míša, jste nás podrželi v době, kdy jsme zůstali na všechno sami. Děkujeme, že se nám tak dlouho věnujete. Také děkujeme všem našim asistentům, kteří prošli naším klubem, a kteří i zůstali – bez vás by to nešlo. A také děkujeme všem našim dárcům a fanouškům.

Těšíme se na příští sezónu.

Za Jaguars
Jana Stárková